Tvořivá funkce vesmíru

Základní směřování vesmírné síly je v této koncepci chápáno jako pohyb zevnitř ven, který vytváří rotační dynamiku ve tvaru spirály. Tento pohyb je spojován s rozpínáním a s neustálým tvořivým procesem, který se v různých tradicích symbolicky vyjadřoval například obrazem svastiky jako znaku pohybu, cyklu a generující síly přírody. 

S postupným rozvíjením této rotační dynamiky se objevuje také opačný princip – protisíla. Ta nevystupuje jako destrukce, ale jako vyvažující element, který obrací směr pohybu dovnitř. Vzniká tak kontrastní spirálové proudění, které vytváří napětí mezi expanzí a koncentrací. V této rovnováze se podle tohoto pohledu formuje strukturovaná hmota a vzniká jednotný "materiální řád". 

Jakmile se obě tyto síly plně projeví, dochází k symbolickému přechodu z původní "koule" jednotného prostoru do strukturovaného, vrstveného uspořádání. V některých mytologických a náboženských obrazech je tento okamžik vyjádřen jako rozdělení světa na dvě základní roviny – nebe a země – mezi nimiž je vymezen prostor pro pohyb, vodu a formování života. 

Tento model pracuje s představou, že realita je výsledkem dynamické rovnováhy dvou opačných, ale vzájemně propojených sil, které se neustále přetvářejí a udržují strukturu existence.